Návštěv :
Celkem : 2080
Týden : 4
Dnes : 0
podrobnosti
Naposledy aktualizováno: 08.01.2018 14:33:30

Administrace

 

 

František    Peřina                       

generálporučík v.v.

legendární pilot 2. světové války, letecké eso , generál nebe

je naším nejslavnějším rodákem

 

Generálporučík František Peřina se narodil 8. 4. 1911 v obci Morkůvky na Břeclavsku. Pocházel ze skromných poměrů a své dětství prožíval stejně jako ostatní venkovští kluci. Byl velmi zvídavý, hbitý, rychle reagoval a dobře se orientoval. Obecnou školu navštěvoval v Morkůvkách, do měšťanské školy chodil denně pěšky do Klobouk vzdálených 5 km. Po ukončení základní školy nastoupil v Brně do učení, které ukončil v roce 1925. Po vyučení krátce pracoval v První brněnské strojírně jako soustružník.

V létě 1925 navštívil s kamarády letecký den v Brně, kde mu učarovalo vystoupení leteckých akrobatů. Po zhlédnutí tohoto vystoupení se rozhodl stát letcem. Přihlásil se do školy leteckých pilotů a mechaniků v Prostějově. Po úspěšném absolvování školy nastoupil službu

u Leteckého pluku v Olomouci u pozorovací letky 5 jako pilot letounu Aero A-11. Pro létání

měl talent a všechny předpoklady k tomu, aby se stal výborným pilotem. V období od 1.4.1932  do 20. 5. 1932 absolvoval stíhací výcvik v Chebu .

Po ukončení se vrátil zpět do Olomouce ,  byl zařazen ke 34. stíhací letce, později přešel

k 36. letce. Létal  na stíhačkách Š-20, Š-31, Š-231, Avia BA-33 a Avia B-534.

V roce 1937 byl vybrán  na leteckou soutěž v Curychu ve Švýcarsku. Ve svých kategoriích

obsadil vynikající 2., 3. a 4. místo.

Ve svých výborných výkonech pokračoval i na armádních střeleckých soutěžích v Malackách, které se uskutečnily v říjnu 1937, na kterých obsadil 1. místo.

Na jaře roku 1938 ukončil v Milovicích školu na rotmistry. V nové hodnosti sloužil u stíhací

letky 52. leteckého pluku 2  Dr. Edvarda Beneše v Olomouci.

V tu dobu se nad Evropou stahovaly mraky hrozby II. světové války. Po obsazení Československa německými okupanty odešel 25 .června 1939, den po své svatbě s Annou  Klimešovou, do zahraničí . 29.července se nalodil v Polsku na loď Chrobry a odplul do Francie. 11. září 1939 zahájil ve středisku Chartres přeškolování na francouzské stíhačky Curtiss H-75. 1. prosince 1939 byl v první skupině, která byla odeslaná na polní letiště v Suippes.  Byl přidělen k 1. letce, později proslavené Groupe de Chasse 1/5 (eskadry čápů). S velitelem J.M. Accartem vytvořili sehranou dvojici, která se při německé ofenzívě vyšvihla mezi absolutní špičku francouzských stíhačů.

První den války o Francii 10.5.1940 sestřelil 4 německé letouny , druhý den 1 a tím jako první pilot splnil podmínky pro získání titulu Stíhací eso, které se přidělovalo po pěti sestřelech. Celkem sestřelil v bitvě o Francii 11 německých letadel.

3. června byl v těžké letecké bitvě o Paříž sestřelen a zraněn. Z lazaretu utekl po 4 dnech

před blížícími se jednotkami Wermachtu. Dobrodružný útěk skončil po dvou týdnech v jihofrancouzském Capcassone. Na letišti v Marseille se zmocnil opuštěného letadla Curtiss

H-75 NO 298 a bez map a dokladů přeletěl Středozemní moře a přistál na letišti Maison Blanche nedaleko Alžíru. Vyhledal své spolubojovníky a převzal uniformu ozdobenou  francouzským řádem  Légion d´ Honneur.

9. července 1940, spolu s dalšími československými letci, odplul lodí z Casablanky do Gibraltaru, odtud pak lodí Livingstone do britského přístavu Cardiff s cílem vstoupit do řad RAF. Po krátkém karanténním pobytu v táboře Cholmon Deley  byl přijat  k RAF v hodnosti

poručíka a přiřazen k formující se 312. československé stíhací peruti. V průběhu přeškolování na anglická letadla Hurrican, později na Spitfire byla peruť přemístěna do Speeke . V jejích řadách se účastnil nejprve bitvy o Británii,  později ofenzivních letů nad okupovaným kontinentem. 3. června 1940 mu byl přiznán v bitvě nad francouzským přístavem Cherburg sestřel jednoho německého letadla a tím uzavřel své skóre na 12 sestřelených německých letadlech.

Stal se tak čtvrtým nejúspěšnějším pilotem čs. armády.

Po ukončení operačního turnusu působil v RAF jako střelecký instruktor a od roku 1944

jako pobočník velitele čs. styčné skupiny. Věnoval se především zpracování podkladů pro

poválečný střelecký výcvik u čs. letectva. Po ukončení války byl povýšen do hodnosti

kapitán letectva.

Po návratu do vlasti byl zařazen jako instruktor střelby a bombardování u pilotní školy v Olomouci. Od dubna 1947 velel letecké střelnici v Malackách.

Nejtěžší období zažil s příchodem komunismu v roce 1948. V rámci vlny čistek byl v lednu 1949 od letectva propuštěn a před hrozícím zatčením zvolil  společně s manželkou Annou odchod do exilu. 12. dubna 1949 spolu uletěli v letadle Sokol  M1C a po vyčerpání paliva přistáli nedaleko Pasova v Bavorsku.

Znovu se přihlásil k RAF a po vypršení pětiletého závazku se odstěhoval v roce 1955 do Kanady a v roce 1959 do USA.  Zde zakotvil u firmy WAC v San Fernando Valley, která vyráběla doplňky k letadlům a sedačky pro kosmický program Geminy. V roce 1979 odešel do důchodu a věnoval se svým koníčkům sportovní střelbě, myslivosti a rybolovu.

Polistopadový vývoj umožnil manželům Peřinovým návrat do vlasti. V roce 1993 se přestěhovali z Las Vegas do Prahy. Byl postupně povýšen  na plukovníka v.v., později na generálmajora v.v. V roce 2001 byl povýšen na generálporučíka v.v.

Stal se patronem 42/212 taktické letky letecké základny Čáslav. Letka nese jeho jméno, stejně jako základní škola v Praze-Řepích.

V rodné vlasti se mu dostalo  zaslouženého uznání. Prezident Václav Havel mu propůjčil

Řád Bíleho lva , k 95. narozeninám mu  prezident Václav Klaus  udělil čestnou plaketu.

Kromě toho získal František Peřina  řadu domácích i zahraničních ocenění.

V dubnu 2006 , krátce po smrti manželky Anny, se jeho zdravotní stav prudce zhoršil.

Byl převezen do pražské Ústřední vojenské nemocnice, kde 6. května zemřel.

Generál poručík František Peřina je pochován ve svých rodných Morkůvkách , jak si přál celý život.

 

Za své hrdinství v bojích obdržel mnoho československých, francouzských a anglických vyznamenání.  Například:

 

4x  Československý válečný kříž

3x  československou medaili Za chrabrost

československou medaili Za zásluhy I.stupně

československou pamětní medaili zahraničního odboje ( se štítky F-VB)

 

francouzské:

Croix de Guerre se čtyřmi palmami (dvěma zlatými a dvěma stříbrnými)

řád Légion d´Honneur  stupně Chevalier a Officier

 

britské:

The 1939-1945 Star (with Battle of Britain caps)

Air Crew Europe Star

War Medal

a mnoho dalších.

 

 Dobeš Ludvík  malíř

 

se narodil 17. října 1914, pocházel ze čtyř dětí. Již od dětství velmi rád maloval a této zálibě se pak věnoval celý svůj život. Po základní škole absolvoval umělecko-průmyslovou školu v Brně. Namaloval stovky obrazů, ale mimo svůj kraj je téměř neznámý. Živil se příležitostnými výtvarnými pracemi, později pracoval jako samostatný živnostník. Po válce se malování věnoval v rámci svobodného povolání. Ludvík Dobeš zemřel 25. září 1979 v nedožitých 65 letech.

Pro svou rodnou obec vytvořil Dobeš nenahraditelnou sbírku obrazů realisticky ztvárňujících rozmanitá vesnická zákoutí. Tato díla, vyznačující se především pestrou barevností, jsou jedinečným pohledem na vesnickou idylu a pohodu domků, domečků a uliček v Morkůvkách v první polovině minulého století. Stávají se originálním dokumentem zachycujícím kolorit tehdejší doby.

Ukázky z díla :

KaštankaKřižovatkaBoží muka
Na kopciZa humnyZa humny 2
 

  

Josef Huták

 

se narodil 31. května 1904.Od mládí velmi rád kreslil a maloval. Byl velmi bystrý a šikovný. Sám například sestavil několik mandolín. Výborně hrál také šachy. Jako jeden z prvních občanů Morkůvek (podobně jako jeho bratr František – dlouholetý kronikář obce) absolvoval Zemědělskou školu v Kloboukách u Brna. Celý život pak pracoval v tomto oboru. Zemřel 6. srpna 1974.

 
 

Novotný František  malíř

 

žil v letech (1908 – 1990). Narodil se v  Morkůvkách. Po ukončení obecné a měšťanské školy absolvoval tzv. pokračovací školu v Kloboukách u Brna. Pak se vyučil malířem a natěračem. Od dětství měl dvě záliby, malování a gymnastiku. Jako aktivní člen místní organizace Sokola se zúčastnil posledního předválečného všesokolského sletu v Praze, aktivně vystupoval i na prvním a zároveň posledním župním vystoupení sokolů po 2. světové válce.

Studovat malířství bylo jeho toužebným přáním, to se mu však nesplnilo, a tak malování a kreslení zůstalo jeho celoživotní zálibou. Z technik si oblíbil hlavně oleje, měl rád především krajinomalbu, ale věnoval se rovněž akvarelu a kreslení tužkou. Jeho obrázky zdobí domácnosti desítek lidí nejen v Morkůvkách, ale i v širokém okolí.

 

 

Novotný František  učitel 

 se narodil 4. září 1910 v Morkůvkách. Vystudoval čtyřleté pedagogické gymnázium v Banské Štiavnici. Po ukončení studií působil jako učitel ve Velkých Hostěrádkách, Ledcích u Hrušovan, Brumovicích, Nesvačilce, Kloboukách, Břeclavi a Horním Slavkově na Karlovarsku. Zemřel v Břeclavi.

Sestavil obsáhlý sborník prací věnovaných svému rodišti. Ve svých verších, drobných prózách a kresbách se projevil jako upřímný a hrdý „Morkovčák“. Svou zpověď ke své milované vísce a jejímu okolí učinil kultivovaně,  s horoucí láskou a otevřeným srdcem. Jeho verše jsou chlapským ale pokorným vyznáním malé vesničce a jejím obyvatelům.

   

Domov

 

je píseň smích a pláč mých rodných,
ba i ta jejich sladká řeč,
naše svůdné nářečí.
Hned je mi více do řeči,
smát se mi chce a zpívat,
když z dálky zaslechnu to naše:
„Ná tož teda, Morkůvky sů včíl
a aji zostanú,
dokáď všecí Morkovčáci, nezhynú.“
To když jen zaslechnu,
stačí slůvko mi,
hned zbystřím sluch,
a zdá se mi,
že v samém srdci hudci hudú
tu nejkrásnější píseň.
I spadne ze mne všechna tíseň
a honem běžím podat ruku,
stisknouti ji a domov přivítat:
„Ná tož, teda, podej chleba,
víno přines, ženo,
ať přiťuknem si na setkání –
Ať teda sú, dlúho budú,
ať věčně žijú,
drazí rodáci,
moji Morkovčáci!“

Domov
jsou pole, louky, vinice,
meze, stezky a silnice,
po nichž jsme bosí běhávali,
je celá ta vesnice,
moje dědina,
ze všech jediná
se svými domy, domky a chaloupkami,
se svými dvory, humny a stodolami,
sady a zahradami.

Ano, čím starší jsem,
tím víc tě miluji,můj domove.
Ve všem ti nadržuji,
omlouvám i tvoje chyby,
palce držím všemu tvému počínání,
jen u tebe si vpravdě odpočinu.
Pro mne jsi domove,
pupek světa!
(Já vím, že je to silná věta!),
ale v mé lásce a obdivu
nepozná už správnou míru,
pro mne jsi středem vesmíru.

 

 

 

 

Stmívá se

 

Stmívá se…
To den už vzdává se
vládě strašidel a nočních můz
a klekáním svolává vše domů.
Mezi temnými obrysy stromů
po cestě drkotá poslední vůz.
Slyšet
skřípot jeho kol,
vozku, jak pobízí koně
a zastaví před vraty.
Dnes splnili svůj úkol
a domov už čeká na ně
s večeří hojné odplaty.

Ještě pes náhle zavyje,
v maštali zarže kůň
a zabučí kráva.
Tma brzy vše přikryje
a nebe ztemní v tůň,
na jejímž dně spí hvězdy.
Usíná tráva
a nad ptačími hnízdy
můra křídly zamává,
než chřtán tmy ji pohltí.
Pak zapípne vrznutí
vrátek či starých dveří.
To večer sám už čas nám měří!

Zmlkly už ptačí hnízda,
procitla první hvězda
a v humně volá muž na ženu.
Na nebi bez červánků
šturmuje alarm ke spánku
celou dědinu.
Děti jsou už v teple kuchyní,
ti malí se těší na spaní
a měkkou peřinu.

Jen já zas ještě nejsem doma!

Tu na práh vchází ona sama,
maminka ustaraná
a volá do stmívání:
„Synku, pojď už domů!
Neslyšíš klekání?“

Zatím přešel už dlouhý čas
a maminka už nevolá.
Já však slyším její hlas,
to její volání,
když se stmívá
a zvoní klekání.

 

 

 

 

Domov

 

je starý most uprostřed dědiny,
dělící silnici na čtyři strany.
Byl a už tu také není
a není v tom jediný.
I větřák na kopci domával už svými křídly,
nevzpíná se k nebi linda Kinclova.
Ti dva už nehlídají spící dědinu
a potůček,
jež kolébal ji v snění,
spoután je pod zemí do betonu.
Za letních večerů se na mostě chlapci scházívali,
na nízké obrubě z pálených cihel tam sedávali
a tajemství svých lásek si vyprávěli.
Nejlepší ze sebe za „stárky“ tam volívali,
tam zněl jejich smích a šprým,
odtud se svými písněmi a na zálety vycházeli.
Most byl jejich parlament
a on jen naslouchal a všechno zamlčel,
ten šibal – sakrament.

Domov
je táhlá píseň chlapců
jdoucích vzhůru dědinou.
Kolem krku drží se,
ruce na ramenou,.
Vyrovnaným krokem jdou,
pak každý spěchá za tou svou,
za svou, ze všech jedinou.
Však ta už čeká v roztoužení
za oknem a kvítím,
v žudru a u zahrádky
rty žádají políbení,
tělo objetí
a srdce slova lásky.

Však na horním konci už píseň dozněla,
milý se blíží tmou:
„Jen ještě chvíli má milá,
než budu jen tvým a ty jenom mou.“
Jen měsíc zná ta šeptaná slova lásky,
jen on, hvězdy a temné stíny,
vždycky tak bývalo, ni dnes v tom není jiný.